‹zpět na zajímavosti

Vernisáž spojená s udílením čestného občanství

Noviny Jičínska - 1.7.1998

Nová Paka - Nejen čas "školy", ale i doba dovolených nahrává milovníkům výtvarného umění, na které nezapomněli pracovníci Suchardova domu.
Na pátek 3. července 1998 (16.30 hodin) připravili vernisáž výstavy rodačky z Novopacka (Úbislavice). Sochařka a výtvarnice Věra Janoušková se zde představí se svou, více než padesátiletou tvorbou. Pět roků po výstavě svého manžela (1993) prezentuje tedy i ona svůj rod. Umělkyni se této cti dostává opožděne predevším proto, že v komunistickém režimu vadilo "znalcum" její směrování k moderním výtvorům...
A komu jinému by mělo patřit úvodní slovo, než PhDr. Jaromíru Zeminovi, který dokonale zná repertoár vystavovatelky, komu jinému by mělo patřit hudební vystoupení, než JUDr. Jiřímu Hendrychovi na klavír, který doprovodí zpěv svého syna Aleše, sólisty Národního divadla v Praze...
Soubežne s touto vernisáží proběhne v Nové Pace další, neméně významná událost. Několika občanům bude uděleno čestné občanství. Je nasnadě, že mezi oceněnými budou výše zmínění aktéři - Věra Janoušková a PhDr. Jaromír Zemina. Dalším třem osobnostem bude tato pocta udělena "in memoriam": Fotografovi Miroslavu Hákovi, motocyklovému závodníkovi - čs. reprezentantu Antonínu Vitvarovi a malíři Otakarovi Čílovi.

Karel Pokorný

Výtvarnice Věra Janoušková se narodila 25. června 1922 v Úbislavicích, žije střídavě v Praze a ve Vidonicích u Pecky. V letech 1941 až 1942 studovala na Odborné škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší, v letech 1942 až 1943 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením Karla Dvořáka. V letech 1945 až 1948 Janoušková studovala pod vedením Josefa Wagnera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v letech 1948 až 1949 studovala jako stipendistka na Akademii výtvarných umění v Sofii. V 60. letech byla zakládající členkou skupiny UB 12, v 80. letech byla členkou Nové skupiny a od roku 1990 je v obnovené Umělecké besedě. Nejrozsáhlejší výstavu jejího díla uspořádala roku 1922 Národní galerie v Praze a roku 1995 Galerie umění v Karlových Varech. Věra Janoušková je svými pracemi zastoupena v Národní galerii v Praze, ve všech významných regionálních galeriích České republiky a v soukromých domácích i zahraničních sbírkách. Psali o ní zejména Jiří Setlím, Ludmila Vachtová, Jindřich Chaloupecký, Jaromír Zemina, Marcela Pánková, Václav Erben a Naďa Řeháková.

Věra Janoušková zasáhla do vývoje českého moderního umění nejvýrazněji sochami skládanými z různých materiálů, nejčastěji ze starého smaltovaného plechu, který nachází na smetištích. Proto o sobě hovoří jako o ‚smetištní sochařce'. Na principu skládání jsou založeny též její papírové koláže, kde se ještě plněji než v sochách uplatňuje autorčin smysl pro barvy, příznačný pro ni neméně než mimořádný cit plastický. Sympatickými a právě v nynější době velmi potřebnými vlastnostmi jsou její humor a optimismus. Umělecký vývoj Věry Janouškové nejvíc ovlivnilo dílo Otty Gutfreunda, Pabla Picassa, Rogera Bissiéra, Jeana Dubuffeta, umění lidové a především příroda a lidé jejího rodného Podkrkonoší. Českých vrstevníků jsou jí názorově nejbližší ti, s nimiž byla ve skupině UB 12.

Věra Janoušková - Co mě v životě určilo a oslovilo

Jsem člověk venkovský a to je myslím určující. Dnes zpětně vidím, jaké to bylo požehnání narodit se do podhůří Krkonoš, vyrůstat blízko přírodě a jejím proměnám. To jsou ty zdroje, ze kterých pak člověk vydává.

Dodnes si pamatuji několik silných zážitků z dětství:

Noc plná hvězd. Ležím u okna, dívám se do nebe, a rázem se propadám slastnou hrůzou z nekonečna.

Začátek prázdnin. Pobíhám po zahradě, všude takové šumivé zvuky a vůně, modré nebe nad hlavou a ten blahý pocit nekonečného času volna přede mnou.

Čas předjaří. Stojím nad potokem, kde pod ledem zurčí voda a už se tam zelená listí budoucích blatouchů.

Vzpomínám, jak ráda jsem chodila mamince na nákup. Od cesty byla pohádka nebo bonbon ‚atlaska'.

Pro chleba se chodilo do venkovského stavení. V chodbě jsem se dívala, jak se pecny sází z ošatek do vyhřáté pece. Prkno, na kterém chladl upečený chléb, posloužilo zemřelé hospodyni. Spočívala na něm v komoře. Dodnes vidím ty upracované ruce složené na jejím těle.

Další vjem: Spolužačka ze třídy mě vede za ruku domů, aby mi ukázala svoji sestřičku, která zemřela hned po narození. V komoře leží vosková panenka ve stříbrné rakvičce. Hned nato se běžíme podívat do chléva na právě narozené telátko.

To jsou ty vrstvy pocitů, které se do nás ukládají.

Další určující etapou byla škola prof. Wagnera na pražské UMPRUM v roce 1945. Tam se sešla řada lidí, kteří byli pozoruhodně vyzrálí, protože zažili válku, totální nasazení a byli plni elánu do života.

Ty první tři roky po válce byly ohromné. Obsazení profesorů do jednotlivých oborů se podařilo, škola dostala vysokoškolský statut. Jen pár jmen: Nebeský, Stefan, Lauda, Filla, Bauch, Kaplický, Tichý, Sokol. Jaká plejáda osobností!

Prof. Wagner nás zavezl do Kuksu a měl krásný výklad o barokním sochařství, který demonstroval přímo na Braunových sochách.

Ve třídě se dopoledne pracovalo podle modelu, odpoledne jsme si zkoušeli už vlastní tvorbu. Vzpomínám si na vášnivé polemiky a hádky.

Na škole jsem poznala svého budoucího muže Vladimíra Janouška. Dobré bylo, že jsme měli společný rodný kraj. Vladimírův rodný dům v Dolní Kalné mě okouzlil, jak spojoval dvě rodiny, Zeminovu a Janouškovu.

Další mezní zážitek byla výstava Francouzů v roce 1946 na Žofíně. Poprvé jsme tam uviděli Giacomettiho plastiky vedle mnoha dalších a výstavou nás provázel krásný výklad Václava Nebeského. Mne tehdy oslovil Bissiérův gobelín šitý na staré dece. Byl to tak silný zážitek, že jsem v roce 1948 nebo 1949 šila také na staré dece Odysseu. Tehdy jsem netušila, že to bude začátek mé materiálové tvorby. Já vlastně i smalty sešívám jako ty látkové výjevy z hadrů.

To, co jsme žili dál, bylo veliké střídání časů šťastných i neblahých.

Chci na závěr říci, že za vše, co jsem, vděčím svému rodnému kraji, kam se stále a ráda vracím. Je to ráj sochařů.

Tento text byl se svolením převzat z http://www.artmuseum.cz/

Členka UB 12, Nové skupiny (1987), Umělecké besedy (1990).

STUDIUM

SAMOSTATNÉ VÝSTAVY

KOLEKTIVNÍ VÝSTAVY

LITERATURA

Ohniska znovuzrození - České umění 1956-1963, katalog k výstavě, 1994
Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha; 1995
Věra Janoušková / Já to dělám takhle, Jaromír Zemina, Praha, 2001

‹zpět na zajímavosti